Vše potemnělo,vše zčernalo,mysl zeslábla,síla zmizela....najednou tu byla jen prázdnota,únava a pusto. Žádné myšlenky,které by jí nakoply nepřišly. Ani žádný nápad,který by ji vnukl nějakou naději. Seděla,koukala,uvnitř cítila třas,v očích slzy. Volala Boha,volala anděly. Tolik potřebovala objetí od nějaké vyšší moci,nějakou podporu. Necítila ale nic. Neuvědomovala si,že brzdí proud energie,že nemůže vidět ani slyšet nic, co bylo výš než její nízké pocity. Zřejmě trpí depresí, ale neví,jak se jí zbavit. Chtěla by silou vůle,ale žádnou vůli nemá. Ovládá jí negace. Ona ěkde uvnitř ví, co chce, po čem touží. Ale není žádná vůle,která by jí posunula.
Všechno dělá intuitivě, bezmyšlenkovitě. Usměje se při myšlence,že by se měla zamilovat. Že to by jí asi pomohlo, dodalo sílu. Ale kdo by se do té chodící trosky mohl zamilovat? Sad ten mladík,co ho občas vídá? Ten co má neskutečně krásný úsměv a ze kterého se jí podlamují kolena? To jistě....jemu je stěží přes dvacet a jí táhne na čtyřicet. Bolí jí žaludek,přibrala,nohy jí bolí tak,že už chodí po doktorech, kruhy pod očima,neudržované vlasy a pleť....dítě,nedostatek peněz i času. Práce,práce,práce a nic z toho. Cítí touhu změnit to,někde uvnitř to chce změnit,ale neví jak to udělat. Co má být ten první krok?
Ach,nechť andělé strážní bdí a vedou její kroky....Amen!
